autor: Magda Jogheeová
Jsem kříženec border kolie a pasteveckého psa. Což je trochu kombinace jako Jekyll a Hyde, ale já jsem vlastně skoro pořád Jekyll, hodná a milá. Ty dva v jednom jsem myslela tak, že borderka je ovčácký pes, zvyklý pracovat se svým pánem, na kterém je většinou hodně závislý. Pasteveckého psa naučili lidé pracovat tak, že je samostatný, prostě samorost, který vyhodnotí situaci a jedná. Nepotřebuje, aby mu radili. Když se třeba blíží k ovečkám vlk, musí konat, ne dlouze přemýšlet a váhat.
Ve mně se tyto dvě krve smísily, ale jak říkám, mám povahu spíš borderky.
Když jsem byla malé, chlupaté štěňátko, moc jsem se těšila na nové zážitky, dobrodružství, byla jsem chytrá, chtěla se všechno učit. Svého pána jsem milovala. Myslela jsem, že spolu budeme chodit na procházky, blbnout, učit se… že mě bude chránit, když to bude potřeba, když třeba potkáme velkého psa, který na mě na ulici vrčí nebo útočí.
Nevím, co se stalo, byla jsem ještě malinká, když mě můj milovaný pán vyhodil na ulici.
Foukal zrovna studený vítr, byla mi zima, měla jsem hlad, žízeň a moc jsem se bála velkých psů, kteří na mě vrčeli. Ale nebyl nikdo, kdo by mě ochránil. Schovávala jsem se kde se dalo – za velkým olivovníkem, pod schody domů, za popelnicí. Jednou jsem se tak bála cizího psa, že jsem se chtěla zavrtat do země, jako červ… ale on si mě naštěstí nevšiml a běžel dál.
Ani nevím, jak jsem vyrostla. Najednou si mě psi, co na mě dřív vrčeli, začali všímat a zajímat se o mě nějak jinak. Hlavně, když jsem hárala. To jsem jich měla kolem sebe celou tlupu. Předháněli se, kdo na mě dřív skočí, prali se mezi sebou. Docela mě to vyděsilo. Začala jsem se schovávat mezi skleníky se zeleninou a na jahodovém poli. Tam jsem měla trochu klid. Když jsem se přikrčila mezi záhony, vůbec na mě nebylo vidět.
Jednou se o mě velcí psi tak strašně porvali, že jeden druhému ukousl ucho. Všichni byli od krve, jako u řezníka. Zvlášť na těch bílých to vypadalo strašidelně... Tenkrát zasáhl Dan z útulku, který byl nedaleko. Vyběhl ven, psy odehnal a mě vzal dovnitř. Dostala jsem najíst, pohladil mě. Mě tak dlouho nikdo nepohladil, že jsem úplně zapomněla, jak je to krásné… Protože v útulku nebylo místo, musela jsem v noci přespat v přepravce. Bože, jak krásně mi tam bylo. Deka hřála, mohla jsem v klidu zavřít oči, nebát se a spát.
Ráno mě odvezli na veterinu a nechali vykastrovat. Od té doby jsem v útulku. Pořád čekám, že jednou přijde někdo, kdo řekne: tuhle chci! Přesně takového psa jsem si představoval. A já mu radostí oblíznu obličej a budu se těšit na jeho lásku, kterou budu oplácet tou svojí a věřte, že je velká jako Viktoriino jezero… A také mě třeba nový pán nebo panička naučí pást ovečky, protože to by mi šlo určitě moc dobře. Jestli to takhle o sobě můžu říct – jsem prý chytrá, hodná a učenlivá.
Ano, je pravda, že z lásky ke mně přišel jeden pes o ucho, ale fakt z toho žádnou radost nemám. A také doufám, že už nikdy se nebudu muset schovávat v jahodovém poli. Že už bude jenom dobře.
Vaše Liza.
1,5 roku, 20 kg.
Comments